Církevní restituce vs. sekulární charakter české společnosti

Není myslím třeba příliš rozebírat důvody, proč česká společnost patří mezi nejsekulárnější na světě. Toto bývá někdy zjednodušeně interpretováno jako "vysoký podíl ateistů v české společnosti" - já dávám přednost pojmu agnosticismus, který označuje spíše skepsi k jakýmkoliv absolutním pravdám vůbec, a může stejně dobře zahrnout i pochybnost o "materialistickém náboženství": samotná pochybnost, pokud není zneužita pouze k vnuknutí nové víry, která má nahradit tu starou, je sama o sobě jen velice obtížně politicky zneužitelná. Přehnaná paranoia je v moderní civilizaci klasifikovaná jako duševní choroba a minimálně od nástupu osvícenství je soustavně potlačována. Jak dosáhnout stavu "kultivované pochybnosti", která se nezvrhne v "paranoiu, která nemůže být vyvrácena - pouze potvrzena" - to by ovšem vydalo ne na jeden krátký článek, ale hned na celý filosoficko-existenciální thriller. Stručně bych to shrnul tak, že to není jen boží existence či neexistence, o které pochybuji: je to celý svět, o kterém pochybuji - a pochybuji nejen o nějakém konkrétním možném uspořádání, ve které někdo jiný věří - ale pochybuji o samotné možnosti určitých druhů poznání či racionalitě výroků v tomto směru. O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Pochybuji - tedy jsem. Nicméně je to právě strach z této prázdnoty, který věřící zahání iracionální vírou - takže moje argumentace je zcela mimoběžná: víra a rozum jsou cesty, které se zcela míjí a nikde se neprotínají na křižovatce, na které by bylo možné svobodně se rozhodovat, kudy dál. Myšlení do značné míry formuje už sám jazyk, ve kterém přemýšlíme.

Odtud se dostáváme k problematice tzv. restitucí církevního majetku: jak se ukazuje, tak o restituce (ve smyslu "návrat před rok 1948") v drtivě většině případů vůbec nejde: jde spíše o návrat před reformy Josefa II a návrat do doby předosvícenské. Což se postmodernistovi, zvyklému na sžíravou kritiku osvícenského racionalismu, může možná zdát zajímavé - dokud mu někdo nepřipomene, že tato doba v české historii odpovídá pobělohorské "době temna", při jejíž případné "rehabilitaci" bychom měli postupovat extrémně opatrně. Existují odhady, že v důsledku emigrace a válečných hrůz poklesla populace českých zemí v této době na možná jen na čtvrtinu předválečných hodnot. My Češi jsme byli v podstatě první národ v Evropě, který přišel s myšlenkou reformace středověké katolické církve (husitské hnutí). A byli jsme také asi jediným národem (s diskutabilní vyjímkou Francie, kde byl ale pozdější vývoj natolik odlišný, že jakékoliv srovnání pokulhává), kde byly myšlenky reformace tak důsledně a násilně zašlapány do země. Rekatolizace v době po Bílé hoře byla podle všeho předobrazem všech pozdějších "normalizací" - a zapsala se do historické paměti národa nejspíš tak hluboko, že žádná další rekatolizace už nebude možná: my Češi jsme a zůstanem národem bezvěrců a spíše lze očekávat, že budeme postupně rozšiřovat portfolio toho, čemu všemu nevěříme: tedy např. nacionalismu, socialismu, "komunismu", "kapitalismu", "globálnímu volnému trhu", atd.

Není divu, že v této atmosféře podporuje navracení církevního majetku podle průzkumů podporuje jen asi třetina občanů, a to ještě spíš vlažně. Jedním z důvodů může být i to, že o žádné "navracení" nejde - jde o (velmi pozdní) pokus o odluku církve od státu, ke které v našich podmínkách ve skutečnosti nikdy pořádně nedošlo, ovšem parametry této odluky jsou přinejmenším podivné - a právě toho si všímá v kombinované roli Johanky z Arku a Dona Quijota spisovatelka Lenka Procházková. Vše je o to zajímavější, že jde o signatářku Charty 77, jejíž mravní kredit nelze zpochybnit nějakým zaškatulkováním mezi tradicionalistickou levici.

• Proč žaluje kardinála? Lenka Procházková odpovídala [aktualne.centrum.cz]
• Lenka Procházková: Restituce církevního majetku mohou být aktem velezrady [www.literarky.cz]
• Církevní restituce jsou nezákonné, tvrdí spisovatelka a podala trestní oznámení [www.novinky.cz]
• Ať církev platí věřící. Spisovatelka Procházková píše papežovi [www.tyden.cz]
• Nárok na církevní restituce je zbudován na lži [www.literarky.cz]

Cituji: Procházkové vadí, že stát chce vrátit církvím majetek, který jim nepatří, řekla ve čtvrtek novinářům. Církev podle ní lesy či polnosti nevlastnila, pouze je spravovala. Procházková uvedla, že pochybuje o legálnosti vrácení majetku. Vadí jí i skutečnost, že u zákona, který podobu restitucí řeší, chybí soupis nemovitostí, jež mají být vráceny.

Vše by snad šlo snad nějak zdůvodnit narovnáním křivd způsobených v době komunismu - kdyby zde nešlo o do očí bijící střet zájmů, probíhající v mimořádně vypjaté době. Globální ekonomická a finanční krize je využívána jako záminka pro rozsáhlé rozpočtové škrty, které se přímo dotýkají základních konceptů české občanské společnosti, které sahají hluboko do doby první republiky a jsou zakotvené v ústavě. Slibovat v této době velkorysé mnohamiliardové odškodné, jehož konkrétní právní forma navíc dost možná přepisuje posledních dvě stě let historie je tedy mimořádně kontroverzní a hraničí to s téměř jistou politickou sebevraždou: v tomto případě se ale je třeba ptát na skutečné motivy, jestliže zcela viditelně nejsou politické.

Zajímavé je i to, že tradiční bezvěrectví obyvatel české republiky je v podstatě "konzervativní ctností" - jsme většinou nevěřící, protože i naše rodiče a prarodiče nechodili do kostela a bezvěrectví je pro nás všechny tedy "tradiční hodnota" a politické strany (i pravicové) hlásící se ke konzervativismu se s tímto budou muset smířit, jinak ve volbách propadnou. Nespoléháme se na "boží spravedlnost" - ale svůj osud na tomto světě chceme řídit racionálně. Slepé opisování od sousedů se zcela jinou historií nemůže fungovat. Katolicismus je u nás podobně menšinové vyznání, jako například islám ve Francii či v Nizozemí. A pokud se chceme obracet dále do historie - tak proč jen do středověku? Proč ne ke Keltům? Oživení zájmu o katolickou církev v 90tých letech částečně souviselo s mravním kreditem disidentů, kteří připomínali křivdy spáchané v 50-tých letech, částečně šlo i o "pubertální vzdor" určité části mojí generace (tzv. "Husákových dětí") proti vlně bezduchého a bezvýchodného konzumního nihilismu 80-tých let, který v období pozdního socialismu naprosto převládal a ze kterého se lidé popravdě snažili utéci naprosto všemi směry: přes dekadentní subkultury až po kýčovité kutilství a ekologická hnutí. Ale přesto všechno většina společnosti u nás může hrdě říct: Well, I don't believe in Heaven, I don't believe in Hell.

Pokud se zamyslíme nad majetkovými aspekty existence církve, tak nejbližší metaforou, která nás musí napadnout, je korporace. Církev byla v Evropě skutečně první a dlouho i jedinou "právnickou osobou" - i v éře, kdy veškerý ostatní majetek mohly vlastnit (a dědit) pouze fyzické osoby. Z ekonomického hlediska církev už v hlubokém středověku fungovala jako "univerzální korporace". Z dnešního hlediska jde o nadnárodní korporaci s akciemi na doručitele - akcionáři ovšem zcela určitě nejsou věřící a vedení firmy sídlí v samostatném svrchovaném státě s mezinárodně právní subjektivitou (ekvivalent daňového ráje). Základní poskytovanou službou je psychoterapie - zejména ve vztahu k post-traumatickému stresovému syndromu souvisejícímu se sexem (či jeho absencí) a blízkostí smrti (v tomto případě jde spíše o pre-traumatický stresový syndrom).

Jisté je, že občanská republika, jejímž nadčasovým heslem je "Pravda vítězí", by určitě neměla přijímat mlhavé a zneužitelné zákony, které jsou zřejmě postavené na zkreslené, ne-li skutečně lživé interpretaci vztahu církve a státu v minulosti. Pokud výhrady Lenky Procházkové nevyslyší zákonodárci, tak bude zajímavé sledovat, jestli je vezme v úvahu např. Ústavní soud.

A nějaký návrh na alternativní podobu restitucí? Co takhle propůjčení majetku církvi do bezúplatného nájmu na dobu určitou (např. na příštích 50 let?) rámcově podmíněného nějakým konkrétním způsobem využití, apod.? Jaké jiné aktivity, než čistě podnikatelské až spekulativní, by toto mohlo omezit?