Piráti a Postindustriální společnost

Poznáka autora: Tento článek píši z vlastní iniciativy a nabízím ho veřejně k převzetí Pirátským Novinám. Je mým vlastním pokusem přispět do "pirátského argumetnačního portfolia" zase z trochu jiného úhlu pohledu.

Zakládajícím členem (české) Pirátské strany jsem se stal z jediného prostého důvodu: Internet je mojí hlavní celoživotní specializací, je mojí profesí i mým koníčkem, je předmětem mého podnikání a jsou jím podmíněny i moje další projekty a vize, kterými se chci zabývat v budoucnu. Svoboda Internetu se pro mě zcela logicky stala klíčovým tématem. Sledoval jsem vznik a vývoj Pirátské strany ve Švédsku - a chtěl jsem mít vliv na to, jakým způsobem bude toto téma dále rozvíjeno v naší zemi.

Nedokážu si představit svůj život bez svobodného Internetu. Znamená to snad, že Internet je návykovou "informační drogou"? Možná - v Číně se nějaký čas snažili "závislost na Internetu" regulérně léčit v odvykacích zařízení [www.wired.com] (mj. i pomocí tělesných trestů!).

Ve vzdálenější minulosti (ještě v 90. letech minulého století) jsem několikrát (např. v souvislosti s ukončením studia na vysoké škole nebo se změnou zaměstnání) dočasně ztratil přístup na Internet nebo možnost publikovat na něm. Lidé, kterým je dnes dvacet a méně, si to asi dokáží jen stěží představit... dnes existuje spousta podniků s free wifi a přístup na Internet je k dispozici v každé domácnosti. Moje situace mě postupně dovedla k tomu, že jsem se stal internetovým poskytovatelem - v naději, že se tak lépe ubráním jakékoliv autoritě, která by se mohla postavit mezi mě a ostatní uživatele Internetu. Toto ovšem není vůbec snadno dosažitelné: drobní poskytovatelé připojení k Internetu (takovýchto firem jsou v ČR minimálně stovky, možná i tisíce) jsou různými způsoby vystaveny tlaku nadnárodních telekomunikačních korporací - ty jsou buď jejich přímou konkurencí (hlavně ve velkých městech) a nebo monopolními dodavateli (častý stav na venkově). Představu, že si udržím na Internetu zcela nezávislé postavení čistě jen díky své ekonomické aktivitě v oboru jsem tedy byl nucen postupně opustit. Zůstávám ale stále podnikatelem v daném oboru, nesu určitou odpovědnost vůči klientům i spolupracovníkům - a na ekonomiku tedy budu už navždy nahlížet jako podnikatel a nikoliv z úhlu pohledu řadového zaměstnance.

Bylo by naivní se domnívat, že ty korporace, jejichž obchodní model je postaven na instituci kopírovacího monopolu (známém též jako copyright) usilují o regulaci Internetu čistě jen politickými a trestněprávními prostředky: tyto korporace pochopitelně už dnes zahlcují poskytovatele a zprostředkovatele internetu obrovským množstvím informací o tom, co jejich klienti na Internetu provádí nekalého (v podstatě spamují). Někdy je rozumné tyto informace klientům předávat (např. v případě, že má klient zavirovaný či vyhackovaný počítač - to totiž ohrožuje zejména bezpečí a soukromí klienta a jeho dat) - jindy ale jde o zjevnou snahu obejít online anonymitu uživatelů Internetu a donutit poskytovatele fungovat jako "vychovatelé", kteří budou svým (platícím !) klientům říkat, co smějí dělat a co ne (a nebo je dokonce od Internetu odpojovat). Jako pro podnikatele v oboru telekomunikací je pro mě tedy zcela klíčovou otázkou, kdo všechno má (a hlavně v budoucnu bude mít) právo vynucovat si nějakou komunikaci poskytovatele uživatele s jeho klienty (ve smyslu výchovném) - nebo dokonce kdo bude mít právo sestavovat jakýsi blacklist klientů, kteří k Internetu nesmí být připojení. Zní to asi staromódně - ale toto pro mě představuje nepřijatelný zásah do volného trhu (této v době ekonomické krize tak nepopulární instituce). Pokládám Piráty za jedinou stranu, která je schopná vůbec toto rozpoznat, pojmenovat a udělat z toho svůj politický program. Samozřejmě to asi nemůže být téma jediné a výhradní - je pochopitelně vhodné hledat příbuzná politická témata, je třeba se zamyslet nad tím, které základní lidské právo je rozvíjeno, pokud se bavíme o "právu připojit kohokoliv na Internet a právu soukromě s kýmkoliv komunikovat přes Internet". Setkal jsem se s frází právo na informační sebeurčení a nebráním se mu - je to rozhodně přímý protiklad cenzury, na kterou vždy spoléhaly konzervativní a totalitní režimy v průběhu historie a všude ve světě. Internet je možná natolik novým a odlišným typem veřejného prostoru, že možná bude nutné doplnit obecné formulace zakazující diskriminaci občanů podle různých klíčů i o formulace, které by zakázaly tvorbu zákonů, na základě nichž by občané nesměli používat Internet. Na druhou stranu - moc dobře si uvědomuji, že bez zpětné vazby v reálném světě zůstává Internet do jisté míry v podstatě jen formou zábavou, obrovskou globální prokrastinací. Právo, které požaduji, je tedy v podstatě právem na odpoutání pozornosti, právem na prokrastinaci, právem vyhnout se mediální manipulaci a propagandě.

Většina politického marketingu dneška ale nestojí na sdílení pozitivních hodnot, jako je toto "právo na zábavu" - ale spíše na negativním vymezování se vůči společnému nepříteli. To je prostě fakt - a tak i stoupenci a členové Pirátské strany často hledají pojmy či skupiny, proti kterým by se mohli vymezit.

Má se Pirátská strana výrazněji vymezovat proti volnému či svobodnému trhu? Já se domnívám, že nikoliv - a že krátkodobý příliv příznivců, ovlivněných tradičními levicovými ideologiemi, by nemohl vyvážit zásadní problém, který z tohoto odmítnutí vyplývá. Vymezovat se musíme, ano - ale ne vůči trhu.

Trh je překvapivě institucí, která nestojí jen na myšlence konkurence - ale především institucí, která organizuje lidskou práci, produkci a směnu a která je tedy platformou pro spolupráci, nebo přímo dokonce přímo formou spolupráce. Stanovení správné směnné hodnoty nějakého zboží či služby může být (u čehokoliv kromě základních životních potřeb) důležitější (a zábavnější!), než vyrobit tohoto zboží desetkrát a stokrát tolik. Samotná konkurence pak nemusí být chápána jako souboj na život a na smrt - ale pouze jako evoluční, iterativní hledání optimálních řešení, ze kterých po správné aplikaci úspor z rozsahu nakonec mají prospěch všichni, kdo o to projeví zájem. Uspokojení individuálního zájmu často vůbec nemusí být vůbec v rozporu se zájmem naprosté většiny ostatních hráčů na trhu. Existuje rozsáhlá teorie, analyzující komparativní výhody různých subjektů účastnících se směny - a pokud by tyto teorie dostaly šanci rozvinout se v praxi bez umělých regulací typu patenty či kopírovací monopol, dočkali bychom se jistě řady překvapení. Kooperace je předpokladem využití úspor z rozsahu - těmto často pouze krátkodobým úsporám ale současně nemá smysl podřizovat životní styl a "vláda odborníků" je na toto stejně nedostatečná, jako nahodilé finanční spekulace. Vymezovat se ostře vůči trhu a konkurenci v podstatě automaticky znamená, že známe lepší řešení: ale v podstatě jedinou alternativou trhu je centrální byrokratické plánování, v krajní podobě přecházející v přídělový systém, typický pro válečný stav. Ve skutečnosti spousta ekonomických aktivit, ve kterých někdo spatřuje protiklad trhu - různá spotřební družstva či nezisková sdružení, apod. - mohou v konkrétních situacích představovat optimální tržní řešení - a tyto kolektivní instituce nakonec stejně vytváří svého druhu nabídku a poptávku, a "chovají se tržně" jako celek. Na druhou stranu - ne každé myslitelné chování na trhu je žádoucí a ostatními účastníky směny vítané. Toto bych přirovnal k otázce spamu u internetového e-mailu: každý, kdo někdy cestoval po některé asijské zemi, určitě ví, jak dokáže být nepříjemné "zaspamování" trhu různými příliš horlivými zprostředkovateli. Ale jen kvůli existenci spamu se většina uživatelů e-mailu nezačne vymezovat vůči e-mailu jako takovému...

Pojem trhu předpokládá pojem vlastnictví, a tady je třeba rozlišit dvě základní formy vlastnictví: vlastnictví vycházející ze společenské smlouvy (příklad: samozřejmě katastr pozemků a nemovitostí - ale také např. veškeré vlastnictví automobilů, které jsou centrálně registrované na konkrétního majitele) a vlastnictví vycházející buď ze schopnosti majetek ukrýt, či ze schopnosti ubránit ho silou (příklad: většina movitého vlastnictví, počínaje peněženkou s hotovostí ve vaší kapse a konče vším, co máte doma ve svém zamčeném v bytě). Rozdíly mezi těmito typu vlastnění by měly nás Piráty rozhodně zajímat, protože se pochopitelně dotýkají našich otázek transparence veřejného, společného, sdíleného - a naopak uchování soukromí všeho soukromého a nesdíleného. Uznat pojem vlastnictví, pokud současně nějak zásadně zpochybníme možnost jeho směny na volném trhu, je ovšem naprosto zbytečná či dokonce kontraproduktivní. Pokud někdo ve vlastnictví jiných lidí nevidí něco, co může být v budoucnu směněno, zapůjčeno, pronajato, postoupeno, darováno či sdíleno - ale něco, co bude vždy přinášet prospěch pouze někomu jinému - tak potom je pochopitelné, že se vůči celému systému i společnosti vymezí velmi kriticky a v trhu bude spatřovat "nástroj někoho jiného" a ne svůj. Trh je každopádně instituce v podstatě kolektivní - individuální majitel nekomunikující s nikým jiným se nachází zcela mimo trh. Nepochopení role trhu jako jedné z forem kolektivní spolupráce je obrovský omyl. Tržní mechanismy jsou samozřejmě zneužitelné - ale stejně tak jsou zneužitelné i mechanismy centrálního řízení a zmanipulovatelné je nakonec i demokratické rozhodování: prakticky každý člověkem vytvořený nástroj či instituce už historicky dokázal někdo zneužít.

Pokud např. požadujeme transparenci při zadávání veřejných zakázek a vadí nám korupce - tak v podstatě požadujeme pořád jenom to, aby se stát choval jako racionální zákazník na volném trhu. Bez pojmu trh ztrácí smysl i pojem ceny či nákladu: komu by stát realizaci požadavků občanů jinému zadával - nesvéprávným otrokům, vykonávajícím nucené práce? Samotná korupce je mimochodem zcela mimotržní mechanismus, vzdáleně příbuzný reklamě: podstatou obojího je nějaká forma ovlivňování rozhodovacích mechanismů strany poptávky stranou nabídky.

Občané by samozřejmě měli daleko více participovat na rozhodování o tom, jakou poptávku stát vytváří. Kupodivu - v takovém případě není až tak zcela podstatné, jestli přes stát proteče např. 25% nebo 40% hrubého domácího produktu. Jeden způsob dělení stran na levicové a pravicové se týká toho, zda toto procento by se mělo snižovat nebo zvyšovat - ale já se opravdu domnívám, že Piráti by k otázce objemu přerozdělování neměli zaujímat striktně vyhraněné stanovisko. I když já sám patřím spíše mezi fanoušky štíhlejšího státu, tak se mi rozhodně nelíbí představa, že by některé dnešní role státu převzaly nadnárodní korporace formou placené služby. Po čase by z takového systému vymizela jedna důležitá zpětná vazba - a dané služby by se staly dostupné jen nejbohatším a nejmocnějším elitám (jako už tolikrát v historii).

Piráti (nejen) podle mě musí striktně trvat na tom, že pokud nějaké prostředky přes stát protékají, tak bez ohledu na to jestli jsou tyto prostředky zrovna větší nebo menší by monopol na rozhodování o těchto prostředcích neměli mít jen "odborníci" a neměli by ho mít ani zkorumpovaní a v podstatě demokratickými procesy dnes těžko odstranitelní politici. Je třeba dotáhnout myšlenku demokracie do konce a nechat občany, aby sami formulovali "veřejný zájem". I když se navrhovaná řešení mohou zprvu někomu jevit jako naivní, nesmyslná či populistická, tak v naprosté většině případů takové řešení nakonec dávají lepší smysl, než předražené a někdy zcela zbytečné veřejné zakázky, účelové zadané spřáteleným firmám - která jsou ovšem prezentována jako "objektivně nejoptimálnější".

Nemyslím si, že participace občanů jde jakkoliv "proti trhu": stát samozřejmě poptává služby na volném trhu a konkurence mezi různými nabídkami by (teoreticky) měla zapracovat nakonec ve prospěch strany poptávky - tedy státu a jeho občanů. Klíčem k tomuto je samozřejmě zveřejňování všech smluv státu s dodavateli a rozhodování ve volbách na základě volebního programu - ne na základě usměvavé tváře a prázdného sloganu na billboardu.

Otázka výše daní je tedy druhotná. Je odvozená pouze od toho, jestli se podaří služby společně poptávané občany nakoupit tak levně, aby ve veřejné kase nějaké prostředky zbyly (a daně bylo možné snížit) a nebo zda se prostředků nedostává (a daně bylo možné zvýšit). Je zjevné, že dlouhodobé zadlužování státu by vedlo pouze ke kolapsu finančního systému a možná i ekonomiky jako takové. Je docela dobře možné, že v určitý moment bych se s programem Pirátů rozešel, kdyby ztratili v otázkách výdajů státu základní soudnost: například kdyby požadavek bezplatné MHD byl rozšířen na požadavek bezplatných letenek, nebo kdyby se požadavek nepodmíněného základního příjmu rozrostl na požadavek odchodu do plnohodnotného důchodu ve třiceti. Je zjevné, že ekonomika se pohybuje uvnitř nějakých reálně existujících mantinelů, a že rostoucí automatizace pořád neeliminuje poptávku po pracovních silách, apod. - přesto smyslem ekonomiky musí být uspokojování reálných potřeb občanů (v mezích možností) a ne jenom "vytváření pracovních míst" nebo "jenom vytváření zisku": tento problém kupodivu nemá ani čistě politické (práci je třeba udělat - nelze si odhlasovat, že se udělá sama), ani čistě ekonomické řešení (optimální fungování trhu je zjevně takové, kdy konkurence stlačuje zisky k nule - zatímco např. finanční sektor naopak se naopak zisk snaží maximalizovat i za cenu likvidace reálné ekonomiky).

Pokud by Piráti přijali navrhované "úderné" heslo "nejdřív občan, potom trh" - bylo by to skutečně pochopeno tak, jak jsem to popsal? To heslo je sice logické a neobsahuje v sobě požadavek regulace trhu - ale současně může být víceznačně pochopeno způsobem, který může odradit spoustu voličů, kteří zatím nechápou, že Pirátská strana je tady právě pro ně - ale udělají si o ní obrázek právě na základě podobných zjednodušujících sloganů.

Měly bychom se jako Piráti vymezovat nejhlasitěji proti SSO (Svobodní) jako našemu hlavnímu politickému oponentovi? Toto není vůbec jednoduchá otázka. Musí se politická strana vůbec vymezovat proti "hlavnímu soupeři"? V podstatě jsou dvě možnosti: buď se vymezuje proto, že průnik potenciálních voličů je značný, racionální rozhodování je složité a do hry o voliče je tedy nutné zatáhnout emoce - a nebo může jít opravdu o snahu definovat zcela protichůdný program a voliče jakoby odhánět od svého "největšího protikladu" ke komukoliv jinému. Oba případy vymezování jsou zřejmě nezbytným politickým folklórem - a v obou případech je vymezování se proti SSO v podstatě zbytečné.

Pokud bych např. já měl vysvětlit, proč nejsem volič (nebo dokonce člen) SSO, tak rozhodně nezačnu u ekonomického programu. Ten je pro mě jako pro podnikatele srozumitelný a věřím, že by mohl být i krátkodobě úspěšný. Problémy s důsledky opravdu zásadního snížení daní a zásadními změnami ve struktuře financování např. vzdělání by se mohly projevit až po delší době - dokonce možná i delší době než jedno volební období - ale od toho ostatně máme demokracii, aby se zkoušela různá řešení a aby vždy další vláda korigovala kroky té předchozí. Zcela radikálně čistá implementace myšlenek SSO ale u takto marginální strany rozhodně nehrozí - SSO mají velice daleko být něčím jako třeba německá FDP a jejich úloha v případné koaliční (zřejmě "pravicové") vládě by byla marginální a byla by "korigována" různými národoveckými, religiozními, autoritářskými a sociálně-konzervativními pravicovými proudy. A tím se dostáváme k jádru toho, proč je pro mě SSO nezajímavá: libertariánství ekonomické na sebe i v této své nejčistší podobě nabaluje balast v podobě individuálního ozbrojování, preference silových řešení - a vysloveně samoúčelného, iracionálního anti-enviromentalismu - jehož jediným důvodem je právě nejspíš jen snaha "vymezit se vůči někomu", která je zbytečná v případě, že máte vlastní myšlenky.

Pokud by se Piráti měli hlasitě vymezovat - tak hlavně proti stranám extrémně autoritářským, hlásajících potřebu nahradit demokratické a ústavní zřízení něčím "lepším", proti stranám hlásajícím v nějaké extrémní formě tradicionalismus, nacionalismus, xenofobii, rasismus a nenávist ... případně dokonce paranoiu. Piráti jsou naproti tomu strana změny, evoluce, nových nápadů a dosud nevyzkoušeného. Nebál bych se přiznat, že jsme stranou levicovou - ale současně, SSO mi mezi pravicovými strany přijde jako strana relativně demokratická a autentická, která se na rozdíl od "stran marketingového typu" neuzavírá náboru nových členů. "Míru demokratičnosti" strany lze měřit např. poměrem mezi náklady na volební kampaň a počet získaných hlasů: podle tohoto kritéria Piráti samozřejmě na české politické scéně jednoznačně vedou, ale současně i výsledky SSO jsou lepší, než např. u Strany Zelených.

Důvodů, proč nevolit SSO, sice vidím docela dost: přijde mi ale nesmyslné předpokládat, že naši voliči jsou tak hloupí, že jim to musíme naservírovat ve formě zjednodušeného hesla "SSO je pro trh, zatímco my ne". Demonstroval bych to právě třeba na "berlínském" požadavku bezplatné MHD - což je prostě požadavek na určitou veřejnou zakázku - a tento požadavek bude implementován tržní cestou, a vůbec není důvod, proč by městem plně financované linky nemohli z části provozovat kromě městem vlastněného Dopravního podniku i soukromí dopravci. Např. supermarkety dnes často provozují bezplatnou kyvadlovou dopravu, placenou logicky z peněz i těch zákazníků, kteří jedou nakupovat autem: proč by to samé právo nemělo mít např. město, pokud to bude vůle jeho občanů? Ale u tohoto argumentu rozhodně nehodlám skončit. Především, MHD ani dnes není služba, na které by bylo cokoliv tržního: je z větší části financována z veřejného rozpočtu - tudíž jízdné předem vylučuje z přepravy i řadu těch, kteří na do těchto rozpočtů přispívají. A kromě toho z praktických důvodů není možné u MHD zavést konkurenci více dopravců mezi sebou - nebo ne tak, aby o volbě dopravce rozhodoval přímo cestující. Kapacita komunikací ve městě je omezená a cestující z principu využijí první dostupný spoj - a nevybírají si např. podle kvality či jakýchkoliv svých preferencí, či podle toho kterého dopravce mají předplaceného, apod. Představit si konkurenci v městské dopravě je sice možné - bylo by to ale nesmírně nepraktické a krkolomné a městem organizovaná hromadná doprava v tomto případě vznikla proto, protože jde o jeden z mála "přirozených monopolů". Vybírání jízdného u městem monopolně provozované veřejné služby ovšem tento monopol žádný zázrakem neodstraní a nenahradí ho trhem! Trh není, když za něco platíte: např. to, že stát vybírá daně a má na to monopol, také není nic tržního. Poplatky mají (diskutabilně, vzhledem k existenci předplatného) spíše regulační funkci - ale veškerá rozhodnutí, týkající se nakládání s vybranými penězi (nákup nových vozů, stavba nových tras, volba dodavatelů, apod.) rozhodně neprobíhají v rámci volné soutěže - ale jsou prováděny vedením, které je dosazené politickou cestou. To, že něco vypadá jako volný trh, ještě vůbec není zárukou toho, že to trh opravdu je - a tyto anomálie je možné řešit jen dvěma způsoby: buď privatizací (která by ale vedla v tomto případě k drastickému zdražení a následnému postupnému útlumu služby a kolapsu dopravy v centru, potřebě zavedení mýtného za vjezd do centra, apod.) a nebo přiznáním potřeby provozu konkrétní veřejné služby pro občany. Městem monopolně provozovaná, ale přitom placená MHD nemá sama o moc větší logiku, než by mělo placené pouliční osvětlení nebo výběr mýtného za vstup na chodník. A pozor - toto říkám jako někdo, kdo si uvědomuje např. absurditu nadměrného očního osvětlování všech veřejných prostranství - je to nejen neekologické a neekonomické, ale světelný smog často zhoršuje kvalitu života, podílí se na nespavosti coby civilizační chorobě, apod. - je zvláštní pokládat za zcela samozřejmé "nepodmíněné všeobecné noční osvětlení" na náklady všech a rozdávání nově vytištěných peněz soukromým bankám - ale nikoliv už třeba nepodmíněný základní příjem a bezplatnou MHD. Konzervativismus v lidském myšlení nabývá s vývojem civilizace stále nových a nových podob - ale v zásadě vždy vede k tomu, že lidé se stále znovu učí zcela umělé a nepřirozené civilizační a kulturní konstrukty přijímat jako samozřejmé a nezbytné.

Zmínil jsem myšlenku všeobecného nepodmíněného základního příjmu (v rétorice éry francouzské revoluce též "občanské mzdy"). Leckoho asi překvapí, že s touto myšlenkou souhlasil např. i zakladetel moderního liberalismu Friedrich A. von Hayek [www.christnet.cz] (pozor - nezaměňovat s hradním kancléřem Hájkem!) - kterého opravdu nelze podezírat z propagace "levicového rovnostářství" a který např. odmítá koncept "sociální spravedlnosti" coby projev "primitivních emocí kmenové společnosti". V zásadě nemám problém s tím jeho myšlenky převzít - s tou výhradou, že trh je jenom jedním z mnoha sociálních konstruktů, jejichž společným rysem je decentralizované rozprostření informací mimo možnost vědomé kontroly a poznání jediného subjektu. Dalšími takovými konstrukty jsou například demokratická společnost nebo Internet - trh je jenom jedním z nástrojů, které společnost vytváří a může být efektivní zejména pro alokaci spotřeby vzácných zdrojů. Méně efektivní může být např. při alokaci informací, které je možné s vynaložením minimálních prostředků neomezeně kopírovat. A projevem "primitivních emocí kmenové společnosti" je kromě sociální spravedlnosti samozřejmě i nacionalismus nebo náboženství - v postmoderní době lidé dospěli k pochopení toho, že je marné svoje emoce zarytě potlačovat a snažit se je nahradit racionalitou, ale naopak vnímají racionalitu a z ní vycházející nástroje (trh, politika, Internet) pouze jako nástroje vedoucí v podstatě ke zlepšení kvality života (včetně emocí) svých a svých bližních.

Existuje milion důvodů, proč myšlenka základního nepodmíněného příjmu nemusí zafungovat tak dobře, jak si to představují její přesvědčení stoupenci. Může dojít pouze k růstu cenové hladiny nejzákladnějších životních potřeb, může dojít k tomu, že podřadné, nepříjemné práce nepřinášející žádnou společenskou prestiž či status budou ochotni vykonávat pouze přistěhovalci bez plných občanských práv... může nastat spousta komplikací. Nepodmíněný příjem v podstatě není vůbec kompatibilní s principiálně deflační měnou, jako je třeba Bitcoin - vychází spíše z myšlenky, že když už reálné ekonomiky nejlépe fungují v kombinaci s mírným znehodnocováním měny, tak by z tohoto znehodnocování měli mít prospěch všichni a ne jen ti, kdo v minulosti získali privilegium nejvíce se zadlužit. Ale nepodmíněný základní příjem není myšlenkou rovnostářskou: fungoval by pouze v případě, kdy by jakákoliv potřebná práce byla odměňována lépe, než dnes a vedl by v podstatě nepřímo k prohloubení nerovností (a tím bohužel možná i nepochopení) ve společnosti. Přesto je to experiment, který by stálo za to provést - a nemá cenu ho odsoudit, jako "příliš levicový". Bude ale zajímavé sledovat, jak se vyhraněně "levicoví" myslitelé budou tvářit, pokud jim jako podnikatel sdělím, že nepodmíněný příjem bude fungovat pouze v případě, že se jeho výše bude měsíc od měsíce měnit (oběma směry), a nebude možné předem říct, kolik prostředků bude možné ten který měsíc občanům dát k dispozici (protože přesně takto funguje např. kolísání reálné rychlosti připojení k Internetu v případě paušálního zpoplatnění). Alternativou k nepředvídatelným výkyvům ve výši základního příjmu by byly mnohem nákladnější a složitější nepředvídatelné výkyvy ve vývoji cen na volném trhu - a navíc to, že by byla výše základního přijmu známá předem, by obrovsky usnadňovalo situaci spekulantům všeho druhu.

Pokud bychom jako "levicové" - ve smyslu "socialistické" či "komunistické" chápali naprosté podřízení zájmů jedince zájmům kolektivu, celku, "společnosti" - tak protipólem tohoto nemůže být podřízení zájmů jednoho jedince jinému jedinci. Důležitým rysem neanonymního, individuálního vlastnictví je "omezený vysílací výkon" (abych si vypůjčil pojem ze svého vlastního oboru) při propagování vlastních vlastnických privilegií: nikdo nezpochybňuje konzervativní heslo "můj dům, můj hrad" -pouze je třeba připustit konečnou velikost daného "hradu" a zdůraznit, že na této planetě koexistuje už 7 miliard různých hradů. Anonymní vlastnictví (např. vlastnictví akcií korporací) ze své podstaty není vlastnictvím s plnou odpovědností: akcionář riskuje daleko méně, než třeba jen obyčejný majitel osobního automobilu: riskuje pouze pokles hodnoty svých akcií na nulu - ale je chráněn před rizikem poklesu hodnoty těchto akcí na zápornou úroveň - jinými slovy, je odfiltrován od případné škody, kterou podnikání jím vlastněné korporace způsobí. Tedy zuřivé slovní přestřelky týkající se daňové progrese jsou v podstatě politickým folklórem, často provozovaným těmi, kdo často sami ani nikdy nepodnikali: je jasné, že výše daní by se měla odvíjet od toho, jaké míry ochrany ze strany státu se danému subjektu dostává.

A právě zde bych viděl politické "pole neorané", dosud probádané spíše jen teoretiky anarchismu, skeptickými k myšlenkám jako zastupitelská demokracie nebo vlastnictví obecně: je třeba se zamýšlet, kdo nese celkové náklady těch nejextrémnějších, nejspekulativnějších forem vlastnictví - v první náklady na vlastnictví duševní. Pokud někdo chce vlastnit všechny kopie nějakého díla - tak samozřejmě ukládá společnosti (a navíc i soukromým subjektům, jako jsou soukromé firmy poskytující připojení k Internetu či jiné služby na bázi Internetu) povinnost kontrolovat soukromých majetek jiných subjektů a provádět ničím neomezené vlastnictví domovních a celních prohlídek, případně neomezené množství narušení listovního tajemství - a neustále kontrolovat, zda nejsou v oběhu nepovolené kopie dané informace. Takovéto uspořádání je ovšem naprostou antitezí svobodné společnosti a soukromého vlastnictví: ve jménu jedné konkrétní, vysoce abstraktní formy vlastnictví - navíc dnes stále častěji korporátního a tedy kolektivního, než skutečně soukromého a individuálního - je likvidován soukromý prostor a pojem vlastnictví se stává prázdným sloganem (logicky z něj vyplývá, že cizí vlastnictví má vždy přednost před tím vaším, a že někdo jiný vždy musí kontinuálně kontrolovat, zda jsou vaše vlastnická práva - myšleno např. práva k vašemu osobnímu počítači a souborům k něm oprávněná). Myšlenka vlastnictví vycházejícího ze společenské smlouvy je zde dovedena ad absurdum: společnost se nabízí, že bude provádět neustálou kontinuální kontrolu vlastnických práv - a to navíc ve prospěch zcela anonymních vlastníků, kteří se prezentují v lepším případě pouze mediálně, v horším případě vůbec.

Pirátská strana by se tedy místo proti-tržní rétoriky měla zaměřit na dvě vzájemně související oblasti: jednak vlastnictví bez odpovědnosti za způsobené škody, či s neúměrně vysokými náklady, přenášenými na stát/společnost/ostatní občany a jednak nepřiměřené formy výkonu vlastnických práv (např. silový průnik do soukromí - lidem s technickým rozhledem dodnes vstávají vlasy hrůzou na hlavě, pokud jde o v daném měřítku bezprecedentní a dnes již klasickou kauzu "Sony rootkit" [en.wikipedia.org], která v jistém smyslu předznamenala politicko-technologický diskurz pro celý zbytek 21.století).

Ne náhodou se hlavním tématem Pirátů stává v první řadě průnik ne-zcela-samozřejmé formy ne-tak-docela-soukromého vlastnictví (korporace, jejichž akcionáři jsou chráněni před případnou čistou ztrátou) s ne-zcela-samozřejmou podobou vlastněného objektu (různé podoby duševního vlastnictví a vytvořených kopií různého charakteru) a ne-zcela standardními způsoby vlastnění. Piráti by se neměli bát zdůrazňovat, že jejich programem není zestátňování, znárodňování či kolektivizace - ale že výkon vlastnických práv různých "kolektivních vlastníků" všeho druhu (od korporací přes autorská sdružení po stát) bude pod stejně přísným - ne-li přísnějším - drobnohledem Pirátů, jako výkon vlastnických práv individuálních a soukromých. V druhé řadě pak může samozřejmě následovat analýza postavení korporací v dnešní společnosti a tázání se, zda jsme náhodou korporacím (nevědomky a mimochodem) neposkytli určitá zvláštní privilegia nebo určité významné kompetence, kterých jsme se sami jako občané dobrovolně zřekli - ve prospěch státu, Ústavy nebo dokonce Listiny práv a svobod.

Abych se vrátil k nadpisu článku a tedy k myšlence postindustriální společnosti: v současnosti není možné jednoznačně říct, které lidské potřeby postindustriální společnost zautomatizuje (např. i skrze rozšíření 3D tiskáren, robotizace, apod.), kde bude dosaženo výrazných úspor a snížení čerpání vzácných zdrojů (např. skrze sezónní letní provoz 3D tiskáren pomocí solární energie) a u kterých potřeb lidé zjistí, že byly pouze indukovány reklamou - a byly pouze zbytečnou součástí životního stylu a formou sociální hry. Jisté je snad jen to, že nekvalifikované průmyslové a dělnické profese ustoupí do pozadí podobně, jako se ve 20. století snížil počet lidí pracujících v zemědělství. Piráti do debaty "kudy dál" mohou vstoupit s obecným požadavkem participace občanů, otevřenosti společnosti myšlenkám na změnu, nedeterminovanosti a nelinearity dalšího vývoje - a samozřejmě s myšlenkou, že kopírování a napodobování je jako součást těchto změn žádoucí a může snížit celkové náklady na provoz civilizace.

Piráti by se měli na poli ideologie rozhlížet i po jiných myšlenkových tradicích, než je jen post-marxismus a neo-marxismus. Ačkoliv Marxova kritika liberalismu vycházela z reálné situace v 19. století, kdy se ty vrstvy obyvatelstva, které jen několik desetiletí předtím svrhly neomezenou dědičnou moc aristokracie, náhle samy snažily stát novou aristokracií, tak liberalismus od té doby ušel (mj. i v mnoha střetech s militantními, fašistickými a nacistickými diktaturami) velký kus cesty a teprve v minulém století formuloval myšlenky otevřené společnosti a nově definoval spoustu pojmů, které jsou pro nás dnes zcela samozřejmé.

Rick Falkvinge, jeden z ideologických guru evropského Pirátství, nevstoupil do politiky nutně s požadavkem nepodmíněného základního příjmu nebo bezplatné MHD, jako později němečtí Piráti (v těchto dnech velice úspěšní - viz dále). Jeho tématem se kromě práva provádět veřejné prohledávání obsahu decentralizované služby sdílení souborů Bittorrent v poslední době stává i projekt decentralizované virtuální měny Bitcoin: oba projekty mají společné to, že jsou navýsost technologicky liberální a přinášejí zásadní inovaci oproti rigidním a konzervativním způsobům politického, ekonomického a technologického myšlení. Nerad bych byl obviněn z technokratických tendencí a rozhodně se nedomnívám, že by Pirátská strana měla být stranou "bílých mužů, kteří rozumí počítačům" a že by se měla zaměřovat jen na toto téma - ale Pirátství podle mě zahrnuje inovativní využití technologií způsobem, který přináší dobrovolné obnovení společenské smlouvy a nové formy směny (včetně sdílení informací a nepeněžní směny) tam, kde všechny ostatní alternativy zahrnují silová a represivní řešení nebo alespoň posouvání hranic soukromí občana. Hudebníci sami tvrdí, že služby jako BitTorrent ruku v ruce s technologickým pokrokem demokratizovaly hudbu a udělaly ji přístupnější, než kdy jindy [www.ceskapozice.cz]. Co se stane, až např. čeští důchodci (kteří mají spoustu volného času na učení se nových věcí) zjistí, že úspory uložené v Bitcoinech kupodivu neztrácí na hodnotě inflací, ani jim je nedokáže ukrást nekvalifikovaný, pologramotný zlodějíček nebo je vylákat podvodník, předstírající nějakou formu podomního agenta s teplou vodou? Jaké budou skutečné důsledky masové penetrace obousměrného digitálního komunikačního média si zatím můžeme jenom domýšlet... podstatné na tom je, že to lidem nechceme zakázat.

"Švédské" pirátství dokázalo zabodovat v souvislosti s jednou konkrétní soudní kauzou, v rámci které došlo k interpretaci švédských zákonů jednoznačně ve prospěch obchodního zájmu zahraničních korporací. Takováto kauza ale nedokáže udržet pozornost voličů věčně. "Německé" pirátství je veřejnosti srozumitelnější a slaví v poslední době v zemských volbách značné úspěchy: otázkou zůstává, jestli je nejlepší strategií prezentovat své požadavky jako "protitržní". Přijetí pirátských myšlenek je podle mě naopak pro všechny subjekty působící na trhu (dodavatele i zákazníky) tou nejlepší cestou, jak se vyhnout přeměně volného trhu ve zmonopolizovanou strukturu, tvořenou nekontrolovatelnými korporacemi, ze které jakákoliv svoboda volby dávno vymizela (mimo svobody vybrat si mezi dvěma obchodními značkami stejné limonády v jediné síti supermarketů). V širším smyslu je pak Pirátství jedním z předpokladů udržení svobodné a demokratické civilizace a její kultury a technologie.

Nedávné zemské volby v Německu přehledně [en.wikipedia.org]:

• Severní Porýní-Vestfálsko 2012/05 7.8%
• Šlesvicko-Holštýnsko 2012/05 7.4%
• Sársko 2012/03 8.2%
• Berlin 2011/09 8.9%